Stavební povolení

JAK JSME ZÍSKALI STAVEBNÍ POVOLENÍ PRO ČESKÝ SOBĚSTAČNÝ DŮM

Ano, postavili jsme oficiálně ostrovní (off-grid) dům mimo veškeré inženýrské sítě na krásném místě uprostřed ničeho. Téměř každý den dostáváme emaily a telefonáty, abychom poradili, jak stejné věci dosáhnout jinde. Tento článek jsme sepsali hlavně proto, abychom na něj rovnou poslali odkaz všem, kdo se o toto téma zajímá.

 

Nejprve je potřeba říci, že Český soběstačný dům nevznikl proto, aby utrhl lavinu staveb ve volné krajině, což se stejně nestane, jak pochopíte dále. Vznikl proto, aby technologický extrém našeho domu pomohl rozšiřovat myšlenku zdrojové decentralizace, budil fantazii a inspiroval posun k čistšímu provozu ve všech druzích staveb, primárně těch už postavených a napojených. To, že se nám ho povedlo postavit, je možná spíš nějaká shoda okolností než um.



 

Čtyři roky práce na úřadech, tak dlouho to trvalo, abychom získali stavební povolení. Není potřeba si stěžovat, ale vyčistit hlavu jsme si museli na pozemek chodit hodně často a kdokoliv by se chtěl vydat na tuto cestu, musí počítat s obrovskou, neustálou nejistotou. Každý den z těch čtyř let to mohlo skončit doslova průserem. Chvílemi se dost špatně spalo a bolel žaludek, ale dopadlo to dobře. Ne vždy to tak musí být a doporučujeme počítat i s nejhorší variantou. Fotka ↑ ilustruje množství stavební a technické dokumentace, kterou jsme museli vyprodukovat, aby se to celé povedlo a my mohli skutečně začít stavět ten náš off-grid domeček.

Nevytvořili jsme replikovatelný návod, „jak na úřady“, nenašli jsme žádnou kličku a nikdy jsme to neměli v plánu. Kdo toto zde hledá, tak to nenajde a může rovnou přestat číst. Přestat číst může i kdokoliv, kdo plánuje umístit svou stavbu, maringotku nebo třeba tiny house načerno. Jediné, co můžeme, je pravdivě popsat administrativní proces, který jsme zažili na vlastní kůži a s nímž jsme do té doby neměli vůbec žádné zkušenosti. Byli jsme tak naprostí začátečníci jak ve stavbě domů, tak v jejich administrativním povolování. Zbytek článku bude psán v první osobě, protože celý povolovací proces jsem měl na starosti já, Pavel Podruh. Takto to bylo:

1. Naprostou shodou okolností jsem v elektronické dražbě za 220.000 Kč koupil pozemek, který byl tehdy vedený jako ostatní plocha, nezastavitelný pozemek. Byla to naprostá střelba naslepo, kus pole a lesa. Jediné, co jsem věděl, bylo to, že je to místo úžasné.

2. Vyhlásili jsme na tento pozemek studentskou architektonickou soutěž s názvem Český soběstačný dům se zadáním domu, který není napojen na inženýrské sítě a čekali na výsledky. Tou dobou jsme zadání soutěže neomezovali žádnými legislativními omezeními a nechali studentům naprosto volnou ruku v tom, jak ke konceptu domu přistoupí.

3. Mezitím jsem jako mraveneček sbíral pravděpodobná omezení, která nás při tvorbě reálného návrhu domu mohou čekat. Primárně se jednalo o doporučení odboru Životního prostředí v Českém Krumlově k souladu s tzv. Architektonickou rukovětí Šumava (i přesto, že se oficiálně na Šumavě dům nenachází, ani v žádném NP či CHKO), podmínky odstupu domu od lesa a sousedních pozemků, podmínky na přístupovou komunikaci a řešení vody/odpadů. Toto hrálo v budoucnu naprosto klíčovou roli a je strašně dobře, že jsem tuto přípravu nepodcenil. 

4. Všechny takto posbírané podmínky jsem předal vítěznému architektovi z naší soutěže Vojtěchu Lichému. Ten vytvořil komplexní studii finální podoby domu, kde jsme se naštěstí dokázali se všemi zmíněnými podmínkami vypořádat. Kdybychom to nedokázali, končil by zřejmě příběh zde.

5. Až s tímto návrhem jsem se poprvé oficiálně vydal na úřady, aniž bych věděl, že je takový postup správný a reálně jsem ani netušil, zda mě hned rovnou nevyhodí. Mohlo se tak klidně stát a my bychom celou studii vyhodili do koše. První krok tak bylo zjistit, zda by obec Vyšší Brod, pod kterou náš pozemek spadá, byla ochotna vůbec přemýšlet o tom, že by náš pozemek včlenila do nově vznikajícího územního plánu jako stavební a postavila se tak za vznik Českého soběstačného domu.

6. Připravil jsem si naprosto pravdivou prezentaci, upřímnou, pokornou, kde jsem se osobně představil, popsal vznik studie, studentskou soutěž a náš záměr s pozemkem/domem. S prezentací vytištěnou pro každého zastupitele zvlášť jsem vyrazil na nejbližší zasedání zastupitelstva Vyššího Brodu. Klepal jsem se jako ratlík, doteď to nejde vymazat z paměti. 

7. Těch prezentací proběhlo nakonec více a výsledkem bylo jednomyslné rozhodnutí zastupitelstva, že náš záměr skutečně můžeme s podporou Vyššího Brodu poskytnout ke zvážení a případnému zapracování všem úřadům, které se vyjadřovaly k novému územnímu plánu.

8. Hlavním hráčem pro náš úspěch v územním plánování byl Odbor životního prostředí v Českém Krumlově, který se vyjádřil kladně a náš záměr byl podpořen, včetně kladného stanoviska SEA. Dodnes nevím, čím jsme si to vlastně zasloužili. Určitě ale vím, že v tom nebyl žádný trik, manipulace nebo nějaká zákulisní hra. Prostě se to stalo a přisuzuju to buď náhodě, shodě okolností, štěstí a nebo tomu, že nám a domu lidé jednoduše uvěřili. Myslím, že tak nějak to bylo, ale zase, mohlo to dopadnou úplně naopak a já bych si dneska lámal hlavu proč.

9. Do územního plánu byl tak náš pozemek nově zaveden jako stavební s konkrétně vydefinovaným záměrem dle naší studie, tzn. nic jiného by se tam postavit nesmělo. Dokonce myslím, že vznikla úplně poprvé v ČR v územním plánu takto oficiálně pojmenovaná, nová kategorie zástavby, konkrétně: Rodinný dům – ostrovní. Když zastupitelstvo odhlasovalo celý územní plán, jel jsem si na benzinku koupit cigára a dal si jich asi pět, i když nejsem kuřák. To jsem ještě netušil, že to byla jen první půlka této administrativní práce.

10. K vydání stavebního povolení, respektive v našem případě k souhlasu s ohlášením stavebního záměru, bylo ještě nutné oběhat všechny dotčené úřady (asi tisíc) s již finalizovanou projektovou dokumentací domu. To znamená, že architekt Vojta Lichý vzal tu původní architektonickou studii a rozpracoval jí do posledního šroubku a detailu. S touto verzí jsem chodil a podával jednu žádost o vyjádření za druhou. Někdy se to stihlo v zákonem dané lhůtě, někdy ne, někdy se jeden úředník nevyjádřil, protože potřeboval vyjádření toho předchozího, který měl třeba zrovna skluz nebo dlouhou dovolenou. Toto už byla taková spíše otrocká, odevzdaná práce, kdy jsem jen vlastně pořád někoho otravoval a prosil, žadonil, klopil oči a bez protestování poslouchal na slovo. To je realita a je zbytečné to nějak přikrášlovat. Nicméně ten proces byl fér a nikdo mi neházel vyloženě klacky pod nohy (respektive nevím o tom) a za to všem zúčastněným moc děkuji.

11. Samotnou kategorií, na které jsem pracoval zároveň s povolováním domu, byla přístupová účelová komunikace, která je 1,2 km dlouhá. Její různě velké části patřily původně asi 20 různým majitelům a domluva s Vyšším Brodem byla taková, že mi dovolí stavět dům jen a pouze, pokud osobně zajistím převod celé té cesty na obec za 1 Kč. Projezdil jsem celou republiku, abych vyhledal všech těch 20 majitelů malých štráfků pozemků, ze kterých se cesta skládala. Samozřejmě ta jednání byla často fakt náročná, potřeboval jsem od někoho třeba jen 3 m2, bez kterých bych se ale neobešel a kdybych je nezískal, nekonalo by se vůbec nic a zase by všechno putovalo do koše. Byl jsem tak trochu zoufalý vyjednavač, bez alternativ. Zase to asi nějakým štěstím dopadlo dobře a já cestu skutečně po dvou letech nervů majetkově zkompletoval a převedl na obec Vyšší Brod za 1 Kč.

12. Tady se zastavím s jediným příběhem skutečného, neodůvodnitelného příkoří, které se mi za čtyři roky administrativních příprav povolení stavby stalo. Nebudu jmenovat a vlastně už jen tím, že to píšu riskuji, že se mi to nějak někde odplatou vrátí, ale člověk musí říkat pravdu, jinak to prostě nejde. Ryzost nakonec vždycky musí zvítězit. Tak vzhůru do neznáma: Z cesty už mi na Vyšší Brod chyběl převést jen poslední malinký kus pozemku, takový špunt, na kterém to ale všechno stálo. Pozemek patřil Státnímu pozemkovému úřadu. Už při vstupu do kanceláře na Státním pozemkovém úřadu v Českém Krumlově bylo jasné, že nejsem pánovi vůbec sympatický. Dodnes vůbec nevím proč, nikdy jsme se s daným člověkem dříve nepotkali. Velice pokorně (na to si dávám opravdu pozor) jsem ho požádal o pomoc a radu, jak převod „špuntu“ na obec zprocesovat. Ostatně byla to situace, kdy by jedna státní instituce převáděla pozemek jiné státní instituci. Odpovědí mi bylo, že to lze, ale že jeden způsob trvá pět let a druhý způsob šest let. „Který si vyberete pane Podruhu?“ Asi si dokážete představit, jak se pode mnou začala propadat židle a opravdu se mi fyzicky udělalo špatně. Pan K, jak mu můžeme říkat, viděl, že mu nemohu uvěřit a tak se rozhodl zavolat svému kolegovi s tím, že ho dá na hlasitý odposlech mobilu, abych to měl potvrzené ze dvou zdrojů. JENŽE! Kolega přeslechl, že je na hlasitý odposlech, a tak se s panem K bavil, jakoby se nechumelilo. Kolega pana K ve zkratce řekl: „Co blbneš prosím tě, vždyť to děláme běžně tak a tak a je to do měsíce hotový. Sám jsi to dělal tisíckrát.“ A tak jsem poděkoval, odešel a udělal to přesně tak, jak mi omylem sdělil kolega pana K. Je dost možné, že bych se to jinak nikdy nedozvěděl a dům se nikdy díky panu K nepostavil. Dnes už se na něj nezlobím. Stále sice nevím, jaká byla jeho motivace, ale pokud snad náhodou tento článek čte, chtěl bych moc poděkovat za lekci, budu si ji do smrti pamatovat. A pane K, jste kdykoliv zván k nám na dům a to skutečně nemyslím nijak cynicky ani ironicky. Lidi si musí odpouštět, třeba jste měl jen špatný den.

13. Tím byla cesta vyřešena a já postupně sbíral kladná razítka na dům jako hokejové kartičky. Řadil jsem si je za sebe do šanonu, až nakonec přišel finální souhlas s ohlášením stavby od stavebního úřadu ve Vyšším Brodě. Na ten den nikdy nezapomenu a shodou okolností u toho zrovna byl štáb z pořadu 168 hodin na České televizi, tak je ten moment zaznamenaný. Mrkněte, pokud máte chvilku.

https://youtu.be/ZhkOMjLi48Y

Jak jsem předeslal, nedal jsem Vám žádný návod. Byly to prostě čtyři roky strašně nepříjemné nejistoty, kdy jsem to chtěl tisíckrát vzdát. Znovu už bych to zažít nechtěl, to je pravda. Dalo mi to ale mnoho, další vhled do lidských duší, naučil jsem se víc pracovat se svou (ne)trpělivostí, egem. Dodneška mě ale pořád ještě trochu rozbolí žaludek, když si na ty čtyři roky vzpomenu.

Na závěr, jste-li snad zaměstnancem úřadu, který se jakkoliv na povolení Českého soběstačného domu podílel, a máte pocit, že jsem zapomněl uvést nějakou důležitou informaci, nebo naopak, že je nějaká informace nepřesná, prosím zkontaktujte mě. Je pravda, že to všechno tahám z paměti, co nejlépe umím, a paměť není neomylná.

Neustále se děje něco zajímavého!
Přihlašte se k odběru novinek a budete vždy v obraze.