Jak jsem skončil v korporaci, začal dělat „ekologii“ a zjistil, že ekologie neexistuje

Jak jsem skončil v korporaci, začal dělat „ekologii“ a zjistil, že ekologie neexistuje


Autor článku Pavel Podruh, foto: Karolína Dostálová

Po ukončení studia jsem dostal neuvěřitelnou nabídku a začal pracovat rovnou na dost fajn manažerské pozici v největším českém pivovaru, kde jsem měl na trh uvést novou značku piva pro cílovku 18-35. Mladej kluk, fakt velký rozpočty, mohli jsme si dělat, co jsme chtěli a taky jsme to dělali. Super škola a navíc se to povedlo. Dneska to „moje“ pivo dostanete v téměř každé sámošce. Postupem času mě ale v práci začaly dohánět dvě konkrétní věci: 

1. (Ne)skutečné plýtvání: Jednoho dne se třeba ukázalo, že dříve objednaných 150 velkých ledniček vizuálně nevyhovuje požadavkům značky a nevědělo se, co s nimi. Dáme je do dětských domovů nebo někam jinam, kde budou potřeba, říkal jsem si. Oddělení nákupu ale ty ledničky vzalo a nechalo je zničit, nikdy se nevybalily z krabic (!). Prostě by to bylo systémově moc složité nebo by to někomu přidělalo práci a musel by se snažit. Říká se tomu scrappovat. Stejně tak se scrappovalo 40.000 nepotřebných skleněných lahví, protože by prý bylo dražší s nimi udělat cokoliv jiného. Tohle byly jen dva příklady z mnoha, které jsem zažil. Hm. 

2. (Ne)užitečnost: Bylo to pro mě fakt nepříjemné, ale cítil jsem potřebu si natvrdo položit tuto otázku a upřímně si na ní odpovědět – Jsem si v hloubi duše jistý, že to co dělám je skutečně užitečné? Pro koho? Odpovědí bylo jasné NE. Super, práce byla vzrušující, spousta lidí žádala o schůzku, příjem byl skvělej, dalo by se říct splněný sen, ale co si budeme nalhávat, prostě jsem vymýšlel, jak to udělat, aby si víc lidí koupilo láhev piva. Nějak mi ten pocit užitečnosti začal chybět a nebyl k nalezení. Odpovědět, že dělám svou prací lidem radost mi přišlo jako slabý pokus mojí hlavy mě samotného trochu obelhat, abych zůstal v bezpečí jistého místečka a kariérního postupu. Hm.

Byl čas na změnu

Ten moment, kdy jsem si finálně nalil čistého vína proběhl zrovna v kanceláři na Václaváku. Výpověď jsem za 20 minut odnesl svému šéfovi, proběhly klasické přemlouvačky, ale mentálně už nebylo cesty zpátky. Žádný vyhoření, žádné spory, žádný pošálení, žádná ezoterika, pro mě to bylo naprosto racionální rozhodnutí a touha smysluplněji využít svůj mozek, ruce a čas. Za dva měsíce na mém místě sedělo další kolečko v soukolí a svět se rozhodně nezbořil, respektive pro mě se otevřel úplně nový.

V následujících čtyřech letech jsem našel nejprve tři a později spoustu podobně smýšlejících duší a společně jsme z ničeho, s nulovým rozpočtem vybudovali dneska už dost velký projekt Český soběstačný dům, který kromě jiného získal třeba nejvyšší ocenění Evropské komise za ekologické inovace v energetice nebo tzv. SDGs Award (Social Development Goals Award) od Centra OSN v Praze a Asociace společenské odpovědnosti ČR. Možná si teď říkáte: „a jéje, další dotační násoska a dobroděj“, ale zkuste to dočíst až do konce, třeba Vás vyvedu z omylu.

Ekologie neexistuje

Tady jsou tři hlavní důvody, proč jsem v průběhu posledních čtyř let vystřízlivěl ze slova „ekologie“ (minimálně z jeho populárního užívání, které nemá nic společného s ekologií jako vědním oborem), zjistil, že se věci musí domýšlet do důsledku a snad po cestě zůstal pořád alespoň trochu užitečnej:

1. Zaslepenost: Určitě nemůžu zdaleka házet všechny do jednoho pytle, ale už dlouho si všímám, jak neprostupné jsou často diskuzní názorové pozice. Buď je někdo druhou stranou označován za levičáckého ekoteroristu nebo naopak za slepého blázna, odmítajícího vědecká fakta. No, on ten problém bude trochu na obou stranách, jako vždycky. Dávám si už dlouho velký pozor na to, abych neříkal (a nemyslel si), že to co dělám je ekologické nebo udržitelné a že konám dobro. Tak pošetilý se snažím nebýt a když už ta slova používám, tak jedině ve tvaru „udržitelnější“ a „ekologičtější“. Cítíte ten rozdíl? Věřím, že jestli jsme vůbec schopni něčeho dosáhnout, tak je to postupná snaha alespoň trošku posunout aktuální stav našich společností k lepšímu, k šetrnější podobě, k čistšímu provozu. A pak to udělat znovu a znovu. Být kategorický a slepě přesvědčený o své ultimátní pravdě ničemu nepomůže. Nic, co člověk sestrojí není skutečně ekologické a udržitelné a kdo ta slova hlásá, zjevně si neudělal domácí úkoly a tak začnu být rychle na pozoru. Lidstvu se extrémně daří, to je fakt, výrazně klesá chudoba, hlad, i válečné spory, i když to tak z médií nevypadá. Zároveň podle zprávy Světového fondu na ochranu přírody (WWF), klesl díky lidské aktivitě od roku 1970 počet divokých obratlovců, tedy savců, ryb, ptáků obojživelníků a plazů na Zemi o 60 procent. Nemluvě o divném chování teplot a vody. To je taky fakt. Přijde mi užitečné se snažit o to, abychom dokázali naše domácnosti, budovy a infrastrukturu provozovat alespoň o trochu čistěji, šetrněji a racionálněji ke všem zdrojům a to nejen u nás v Evropě, ale po celém světě. Záměrně nepoužívám velká slova o ekologii a udržitelnosti, toho jsou plné sociální sítě.

2. Dotace: Během čtyř let jsem byl zkontaktován dohromady tak 30ti lidmi, kteří se dle svých slov věnují „dotacím pro ekologické projekty“ a že bychom se s projektem přesně hodili do některého z titulů. Dotace z EU, dotace H2020, dotace z TAČRu, dotace z ministerstev, OPIK, prostě všechno. Tehdy jsem ještě se schůzkami souhlasil. Všichni tito „zprostředkovatelé“ na mě ve správnou chvíli (někdy víc, někdy míň nápadně) vybalili své procento provize, které z celého dealu očekávají a rovnou hlásili, jak musíme správně pokroutit pravdu, ohnout projekt, abychom zapadli do nějaké kolonky. Celé mi to přišlo takové šedivé, včetně těch lidí, bez urážky. Pokud toto čte někdo, kdo se dotacemi zabývá, ruku na srdce, vy víte, že tohle je realita a že je obrovské množství virtuálních analýz, studií proveditelnosti, účetních hrátek. Nedomyšlené dotace také mnohdy (nechtěně) blokují samotný rozvoj, který mají naopak kultivovat. Jeden příklad za všechny. Solární boom (prosazení obnovitelných zdrojů) v Česku nastartovalo v roce 2008 stanovení příliš vysokých (rozumějte dotovaných) výkupních cen elektřiny z fotovoltaických elektráren a nemožnost jejich výraznějšího snížení v následujících letech. Takže nyní (zjednodušeně) každý den vyrábí většina solárních elektráren v ČR elektřinu, kterou fakt draze prodávají rovnou do sítě. A jelikož je ten výkup a cena smluvně garantována, je fuk, zda je tou dobou v síti elektřiny dostatek díky jaderným a uhelným elektrárnám nebo ne, prostě to tam teče, i když to vlastně třeba nikdo nepotřebuje. Kdyby se alespoň část této elektřiny uložila třeba do baterií nebo vodíku, dokázali bychom zavřít většinu uhelných elektráren. Akumulace se ale zhusta systematicky blokuje na vládní úrovni už mnoho let, ale o tom třeba zase jindy. Myslím, že obnovitelné zdroje a tedy ekologičtější energetika se tak drasticky propojila s dotacemi, že to to slovo ekologie v myslích mnoha lidí na dlouhou dobu zdiskreditovalo. Ne všechny dotace jsou takové, ale já osobně jsem nakonec dost rychle usoudil, že toho nechci být součástí. Možná na úkor vlastních příjmů. Programově tedy fungujeme bez státních či evropských dotací, s podporou nadšených jednotlivců a firem, i když první dva roky byly na hraně osobního bankrotu. 

3. Ukazování prstem: Tuhle jsem byl na náměstí a zrovna probíhala jedna z demonstrací středoškoláků za klima a ekologii. Je skvělé, že se to tlačí, za co už jiného bychom měli bojovat. Dává ale smysl v jeden moment ukazovat na politiky/firmy a úkolovat je k urgentní změně a v druhý moment konzumovat ve velkém produkty, které ve skutečnosti v takovém množství nepotřebujeme? Věřím, že není ekologické demonstrovat a křičet. Demonstrovat za ekologičtější systém a reálně do něj dlouhodobě a konzistentně investovat svou energii, čas, znalosti, peníze, snahu, to mi dává smysl a vidím v tom určitou dávku pokory. Začít třeba tím, že je člověk vědomě a dobrovolně ochotný se omezit, koupit si méně nepotřebností. Místo šestého, sedmého a osmého páru bot se dají pořídit dva recyklovatelné solární panely a malá, recyklovatelná baterka (i bez dotací). Asi byste sami dokázali vymyslet další takové příklady. Dá se to i v malém, každý po svém, ale pokud už někdo touží po opravdovém dopadu svých činů, tak věřte, že energetika a doprava vyprodukují celosvětově nejvíce emisí CO2. Tam je potřeba si ušpinit ruce, zapojit se a zasadit se o systémovou změnu. Jenže to bolí. Pytlík z bioplastu je pecka, brčko z bambusu taky, ale bude asi potřeba přitlačit a nedelegovat potřebu systémové změny jinam. Hlavně a především je na čase začít ukazovat tím prstem na sebe, nějak se postavit k největším strašákům a začít s nimi na systémové úrovni něco dělat. Osobně. Chce to ale odvahu a ochotu vykročit z pohodlí.

Na závěr

Toto je tedy ve zkratce mých pět pravidel, kterými se snažím maximálně řídit můj projekt a potažmo i svůj život (určitě mi to semtam ujede): Snažit se neplýtvat, být užitečný, nebýt zaslepený, nepobírat dotace a neukazovat prstem. Nevím, jestli je to ekologické, můžu být vedle, jak ta jedle, ale prozatím to mě osobně dává smysl a hlavně přináší mi to určitou hřejivou spokojenost, i když si vlastně vědomě komplikuju život. Věřím, že to za to stojí.


Autor článku Pavel Podruh


 

Neustále se děje něco zajímavého!
Přihlašte se k odběru novinek a budete vždy v obraze.